Lenčina zkušenost s DofE

Nejprve jsem s několika kamarádkami z ročníku plnila za covidového období bronzovou úroveň. Bylo to pro mě hlavně jakési popostrčení, snaha něco se sebou v této době dělat. Po úspěšném dokončení bronzové úrovně následovala ceremonie.  Tehdy mě ani nenapadlo se vrhnout do další úrovně, ač mě bronzová úroveň bavila.

Pak zčistajasna, když jsem přemýšlela, že bych se chtěla naučit italsky, mě napadlo spojit to s DofE a věnovat se novému jazyku pravidelně. Spočítala jsem si, zda stihnu některou ze zbylých úrovní splnit do konce svého studia na gymnáziu. Počítala jsem, že když nejdelší aktivita trvá rok a půl, skončím ji někdy na konci prázdnin před oktávou. Expedici jsem plánovala nacpat do jarních měsíců následujícího roku. Vyjde to vůbec? Byla to výzva, bezpečnější volbou byla kratší úroveň, stříbrná.

Za dovednost tedy byla jasnou volbou italština, celkově mě neskutečně bavila, ačkoliv  jsem často nevěděla, jak dál... Progres bylo vidět a to mě hnalo dál. Sportem jsem trochu navázala na bronzovou úroveň a přidala jsem k deseti kilometrům dalších jedenáct. Cílem bylo po roční přípravě uběhnout půlmaraton. Nad dobrovolnictvím jsem přemýšlela déle. Nakonec zvítězily návštěvy domova důchodců, kdy jsem každé úterní odpoledne, i o letních prázdninách, docházela za seniory, předčítala jim z knih, nebo si s nimi jen tak povídala.

V průběhu septimy, s rozjetými jednotlivými aktivitami, jsem si uvědomila, že musím začít řešit expedici. Napřed jsem jen požádala paní Kopečkovou, zda by mě mohla nahlásit jako DOFáka, co hledá expedici, která by mě vzala s sebou. Avšak jak čas plynul a nabídky se neobjevovaly, rozhodla jsem se skupinky aktivně hledat i sama. Tato cesta mě zavedla až do facebookové skupiny, kde jsou lidé přesně s mým problémem. Napsala jsem asi dvěma holčinám, které sháněly lidi do party. Jedna z nich se neozvala, druhá ano. Měla už pár lidí - dívek, pouze řešily, jak sehnat vedoucího expedice a co si stanovit za cíl. Nápady se točily kolem zahraničí a ač to v jednu chvíli vypadalo, že  ani po půl ročním plánování nikam nevyrazíme, nakonec jsme se 14. 8. 2024 poprvé uviděly na letišti v Praze a odletěly poznávat Estonsko. Bylo to neskutečné štěstí, většina lidí hledajících expedici tímto způsobem to do zdárného konce nedotáhla.

Celkem nás bylo sedm děvčat a vedoucí expedice, měly jsme rozdělené úkoly, někdo vařil, někdo navigoval, já připravovala trasu. Naplánovala jsem zhruba osmdesát kilometrů dlouhou cestu podél pobřeží. S výhledem na moře jsme v lese usínaly celkem čtyři noci. Cestou jsme si tak mohly užívat koupání, dechberoucí krajinu nebo interakci s místními, když jsme je šly žádat o vodu.

Po skončení samotné expedice jsem s dalšími účastnicemi zůstala na pár dní v Tallinnu a poznala tak i trochu estonské kultury.

Celkově mi DofE dalo opravdu hodně, naučilo mě samostatnosti, vytrvalosti a odhodlání. Poznala jsem díky němu mnoho nových lidí, z nichž někteří jsou dodnes mými přáteli. Naučila jsem se, jak pracovat s lidmi všemožného věku, jak s těmi mladšími na rezidenčním projektu, který jsem plnila jako vedoucí na dětském táboře, tak právě se seniory. Přes všechny překážky, které k tomu patří, bych do toho šla znovu a DofE opravdu doporučuji.

Text a foto: Lenka Prokešová, třída 8.8