Jubilejní zastavení první: Studenti

Památka obětem ŠOA

Ve vestibulu naší školy byla v úterý 30. ledna 2018 odhalena pamětní deska pětici židovských studentů, kteří za Protektorátu nepřežili vražednou mašinérii šoa.

Problematika snahy nacistického Německa o vyhlazení židovského národa – šoa/holocaust je nedílnou součástí moderních dějin a na její dozvuky je možné narazit i v současné době. Symbolem tohoto zločinu se stal vyhlazovací tábor Osvětim, který osvobodila Rudá armáda 27. ledna 1945. Rovněž proto o šedesát let později vyhlásila OSN uvedený den za Mezinárodní den obětí holocaustu. Tomuto tématu se na našem gymnáziu dlouhodobě věnuje značná pozornost ve výuce dějepisu a výsledky těchto snah jsou zpřístupňovány i širší veřejnosti. A protože třeboňské gymnázium slaví v letošním roce 150 let od svého založení a při této příležitosti probíhá výzkum zaměřený na jeho dějiny v letech 1939-1945, rozhodli jsme se uvedená témata propojit dohromady. Výsledkem by měla být pamětní deska věnovaná židovským studentům, kteří za Protektorátu Čechy a Morava navštěvovali třeboňské gymnázium a u nichž se podařilo prokázat, že nepřežili vražednou mašinerii šoa. Pamětní deska je umístěna ve vestibulu školní budovy, kde doplní stávající pamětní desky odkazující na další oběti nacistické perzekuce. Její odhalení se uskutečnilo v úterý 30. ledna 2018 za přítomnosti významných hostů: zástupců města Třeboně a dalších institucí, například SOA Třeboň, Památníku Terezín, Terezínské iniciativy a Federace židovských obcí.

text a foto: Anna Kohoutová

Více informací naleznete zde.

Hrůzná válečná zvěrstva nebyla ale jedinou překážkou, která zabránila studiu některých našich žáků. O mnoho let později přišly persekuce jiného druhu: politické. Přečtěte si, jak úkorně vnímá po letech dobu, ve které chtěl a nemohl studovat, pan Jan Přibil. Citujeme z jeho vzpomínek, které byly určené pro Almanach 2008:

Jak se studovalo a nestudovalo na třeboňském gymnáziu aneb taková byla padesátá léta v Třeboni

Můj bratr Stanislav končil základní vzdělání v roce 1951. Jako premiant se samými jedničkami od první do deváté třídy chtěl logicky studovat na třeboňském gymnáziu. Standa i rodiče moc chtěli, ale třídní učitel a komise, která rozhodovala o osudu dětí, se usnesla, že může jít „studovat“ pouze na horníka, hutníka či zedníka. Nebylo odvolání. Standa byl třídní nepřítel, neboť jeho otec se teprve rok po sebrání = znárodnění hodinářské živnosti sžíval s dělnickou třídou. V září 1951 nastoupil k internátnímu „studiu“ u Státních pracovních záloh v Českých Budějovicích. Šel se učit zedníkem.

   Nešťastný táta, který se ponižoval a obcházel všechny tehdejší místní a okresní mocné bez pomoci a výsledku, se začátkem zimy rozhodl k zoufalému kroku. Napsal osobní dopis ministru školství prof. Zdeňku Nejedlému, kde mu vylíčil prostými slovy, jaká nespravedlnost se jeho synovi děje. Snad se stal zázrak a pomohl Pán Bůh (jak řekla maminka), snad se v panu soudruhu ministrovi pohnul zbytek svědomí, každopádně přišel na školský odbor ONV v Třeboni přípis, že Stanislav Přibil, dokáže-li si vše doplnit a doučit, může od 2. pololetí nastoupit jako žák gymnázia v Třeboni.

   Standa si vše samozřejmě lehce doplnil a gymnázium vystudoval. Vystudoval i vysokou školu, i když s přestávkou, kdy ho před ukončením kvůli tátovi, kterého komunisti zavřeli na 5 a půl roku na Mírov, vyhodili. Dostudoval po roce jen díky statečnosti několika pánů profesorů a prožil krásný, plodný a platný život.

   No a co já. Já jsem to měl trochu „jednodušší“. I já jsem se dva roky po Standovi přihlásil ke studiu na třeboňské gymnázium, odjakživa mě lákaly humanitní vědy.  Místo očekávaného přípisu o přijetí jsem obdržel oznámení, že jsem přijat na průmyslovou školu obor elektro v Českých Budějovicích. Nezbylo nic jiného, než tam nastoupit, i když jsem po 16 měsících na přání otce, mistra hodinářského, studium přerušil a vyučil se hodinářem. Poté jsem stejně střední školu s technickým zaměřením vystudoval, tentokrát díky slušnému třídnímu, který neoznámil, že je táta na Mírově a díky profesorovi, který mi sháněl kondice, abych se uživil. Celý život jsem pak pracoval v oboru, který mě vlastně vůbec nezajímal.

   Ale to už do této vzpomínky nepatří. Vím, že rozhodně v Třeboni bylo takových, kteří chtěli studovat na gymnáziu a z politických důvodů nemohli, více, všichni by mohli vyprávět. Je pro mě velkou satisfakcí, že třeboňské gymnázium vystudovaly všechny tři mé dcery, a tak jsem do gymnázia  stejně chodil – jako jejich otec na třídní schůzky za vesměs kvalitními a slušnými soudružkami a soudruhy a paními a pány profesory.

Máme v Třeboni vzácný drahokam – gymnázium. Važme si ho a nedejme na něj dopustit.

Jan Přibil, mohl být maturitní ročník 1956