Prima adaptační kurz

Od neděle 5. 9. do úterý 7. 9. se letošní prima účastnila adaptačního kurzu v Římově, který každoročně pořádá gymnázium pro nové žáky. Cílem není jen vzájemné seznámení, ale hlavně sbírání společných zážitků, které nám umožní dobře nastartovat těch příštích několik let, které máme před sebou.

Velký dík patří rodičům, kteří připravili skvělou hostinu, doprovodili své děti na místo a nebáli se s nimi na začátku zapojit do seznamovacích aktivit.

Celý program pak řídil z invalidního křesla učitel matematiky a fyziky Martin Krynický s paní psycholožkou Lucií Doležalovou. Neodmyslitelnou podporou nám byl tým zkušených instruktorů z vyšších ročníků. I díky nim jsme bez problémů zvládli dvojí přenesení v čase a vrátili jsme se v pořádku domů.

A jak to viděli samotní účastníci?

Po večeři jsme šli do jídelny a potom se zhasla světla a my se přenesli o třicet čtyři let v čase.
(PO)

Soudružka se na nás podívala, jako kdybychom byli mimozemšťani, a začala křičet: „Za prvé, není rok 2021, ale 1987. Za druhé, to, co máte na sobě, je oblečení, které se v Československu nevyrábí, a za třetí, teď zavolám soudruha fyzikáře, aby nám to vysvětlil.“
(JK)

První večer jsme měli diskotéku. Pouštěla se tam hudba z 80. let. Hodně písní tam bylo od Michala Davida. Nejlepší byla barevná disco světla. Bylo to super. Bolely nás potom nohy. Tancovali všichni – jak učitelé, tak instruktoři, i my ostatní. Hodně jsme se u toho nasmáli.
(NP)

Jednoho krásného dne jsme dostali informace o výcviku, který jsme měli podstoupit, abychom se připravili na noční přechod hranic. Říkala jsem si, že to bude pohoda, ale mýlila jsem se. … Výcvik byl neuvěřitelný zážitek nejen pro mě, ale pro všechny, kteří si jím prošli.
(KB)

Všichni jsme postupně vlezli do řeky. „Brrr! Byla tak studená.“ Instruktor Honza šel jako první a podával pomocnou ruku. Na druhé straně jsme dostali visačku na průkaz, díky němuž jsme se v noci mohli dostat do hraničního pásma. Honza nám pak řekl: „Dobrá práce. Stihli jsme to za pět minut dvanáct.“ Brodění jsem si užila.
(MM)

Řekl jsem si: „To přeci nemůže být těžké!“ A pustili jsme se do toho. Nejdříve jsme přenesli Liu a Valču, to bylo v pohodě. Ale pak jsme přišli na řadu já, Filip a Patrik. Zkoušeli jsme si vzájemně stoupat na záda, ale to nepomohlo. Postavili jsme si tedy kameny z řeky do takové polohy, aby na sobě držely.
(VO)

Vyšli jsme do černočerné tmy, byla zima, a my jsme pokračovali cestou do lesa. V lese dělaly stromy stíny, které vypadaly strašidelně, a já jsem se bál, aby na mne zpoza stromu něco nevybaflo. Pokračovali jsme a v dálce jsme zpozorovali světlo, které se pohybovalo. Přiblížili jsme se blíž a uviděli temnou postavu s baterkou v ruce. Byl to hraničář, který hlídal cestu, za kterou byly součástky do našeho stroje času.
(JG)

Vše šlo jako po másle, přinesli jsme už skoro všechny součástky. A pak se to zvrtlo. Pepa běží zpátky. Hraničářova baterka po něm šlehne. Hraničář zařve: „Stůj!“ Pepa padá. Všichni ležíme na zemi. Hraničář nás míjí. Běží na louku. Všichni jsme si oddechli. „Fuj, to bylo o fous.“
(ZK)

Teď přicházím na řadu já. Rozběhnu se, ať to mám co nejdřív za sebou. V tom se mi zasekne noha a hlídač se ke mně blíží! Rychle se skrčím. Svítí mým směrem … a odchází. Naštěstí si mě nevšiml. Rychle jsem sebrala součástku a běžela zpátky. „Uf, mám to za sebou.“ Ze sehnaných součástek se nám podařilo sestavit stroj času a vrátit se tak do roku 2021.
(VG)

Martinovi se podařilo sestrojit stroj času. Řekl nám, že když u něj svítí červené světlo, znamená to, že nefunguje. Svítí-li zelené, můžeme se vrátit domů. Zapnul ho. Zatajili jsme dech. Chvíli to vypadalo, že se nic neděje. Ale najednou se žárovka rozsvítila. Bohužel, červená. Lekli jsme se, že se nedostaneme zpátky do své doby.
(ZP)

Text a foto: Jarmila Ďoubalová
12. 9. 2021